Rekonstrukce učebnových pavilonů

Budova školy v Krhanické ulici byla v sedmdesátých letech postavena jako mateřská škola, sestává ze dvou dvoupodlažních učebnových pavilonů (označené „A“ a „B“) spojených přízemním krčkem s pavilonem „hospodářským“, kde dříve bývala kuchyně a další servisní zázemí. Dalším přičleněným objektem je pak byt školníka.

Existence učebny a přímo navazující herny je dnes s výhodou využívána pro školní družinu, kdy žáci mohou trávit čas v jednom známém prostředí, není třeba přenášet věci a podobně. Bohužel původní řešení pro mateřskou školu s sebou neslo i některé znatelné nevýhody. Především se jednalo o žákovské toalety řešené společně pro obě pohlaví.

Zadáním tak byla úprava záchodů, jejich rozdělení podle pohlaví a celková rekonstrukce. Žákovské záchody byly umístěny u standardních oken s nízkými parapety, naopak kabinet učitele byl v prostoru s vysokým parapetem a vykachlíkovanými stěnami. Základem návrhu tedy bylo přemístění všech sociálních zařízení do severní, servisní části pavilonu a přesun kabinetu naopak k východní fasádě s dobrým osvětlením. Servisní zázemí v severním traktu pavilonu bylo kompletně zrekonstruováno. V místě původního kabinetu u západní fasády byl odstraněn dávno nevyužívaný zásobovací výtah a nyní jsou zde chlapecké záchody, směrem ke schodišti pak záchod učitelů a dívčí záchody. V přízemí je na místě učitelského záchoda bezbariérová kabina.

Návrh interiéru pracuje ve všech prostorech zázemí s motivem obrazu. Posláním všech obrazů je upoutávat na sebe pozornost a poskytnout alespoň drobný zážitek i při tak obyčejné věci, jako je cesta na záchod. V místnostech s keramickým obkladem jsou využity obkládačky s dekorem, v chodbě pak velkoplošná tapeta. Určitým druhem obrazu je rovněž podlaha. Všechny místnosti zázemí jsou propojeny jednotným řešením dlažby na podlaze, kdy je do „podkladu“ tvořeného světle šedou jednolitou barvou vetkána klikatá cesta z tmavšího odstínu. Cesta se větví, zase spojuje, uhýbá, ale nakonec vždy vede až na místo určení. Některá místa na cestě jsou navíc zvýrazněna téměř černými „kameny“. Tyto body jsou rozmístěny na většině „konečných stanic“ a poblíž mnoha křižovatek. Bude-li čas a zájem, je možné při průchodu využívat cestu, skákat po kamenech, ale stejně dobře je možné labyrint vnímat „jen“ jako další z obrazů.

Žákovské toalety využívají skutečnosti, že v budově se vyučují pouze první a druhé ročníky, tedy vlastně „malé děti“. Věříme, že navržený motiv králíků z klobouku výtvarníka Vladimíra Jiránka bude pro děti vítaným zpestřením školního prostředí, zvláště na toaletách, jejichž prostor je těmito obrazy na oplátku posouván od takové té obyčejné užitkovosti. Obrazy králíků jsou vizuálně umístěny na „výstavní stojany“ tvořené výraznými barevnými obkládačkami pod i nad obrazem. Zbytek prostoru je pak zcela bílý, plná vizuální pozornost je věnována obrazům, ostatní je pozadí. Barvy „stojanů“ se u chlapců a u dívek drobně odlišují (žlutá / žlutozelená). V každém oddělení jsou umístěny dva obrazy, jeden hned na očích v prostoru umývárny, jeden skrytý v uzavřené kabince. Určitou analogii obrazům králíků z klobouku pak tvoří stejně řešená zrcadla nad umyvadly, kde se ovšem obrazem stává přítomný žák.

Toaleta učitelů a bezbariérová kabina jsou řešeny principiálně obdobně, leč s využitím jiných motivů. Pro zklidnění a pocit trochu „domáčtější“ atmosféry byl zvolen rostlinný motiv obrazu. Pozadí pak tvoří nikoli čistě bílá, kontrastní, ale trochu tlumenější lehce krémová barva.